Opravdu není potřeba? Nebo se bez ní naopak neobejdeme? Zamysleme se nad tím společně…

Abych vás uvedl do kontextu mého vnímání celé problematiky. Jako děcko jsem pět let navštěvoval ZUŠ kde se do mě více méně marně snažili vtlouct alespoň něco. Umím tedy luštit (nikoli plynule číst) noty v houslovém klíči, vím, co je to takt a pomlka a že durový a mollový akord se liší ve velké a malé tercii. To je více méně vše a dlouho jsem si s tím vystačil. Až v pozdějším věku, kdy mozkové závity už bohužel nejsou zdaleka tak ohebné (tedy asi kolem třiceti), jsem si začal uvědomovat, jak by se mi více znalostí z tohoto oboru hodilo. Proč?

Komunikace

Kéž bych už nikdy nemusel říkat věci jako “…jak hraješ to baréčko na 4. pražci a pak jsou tam čtyři kolečka toho tada dada dááá dada…” Věcem se dávají jména proto, abychom si usnadnili komunikaci. Proto jezdíme autem a ne tou kovovou krabicí na čtyřech kolech. Bohužel v muzice toto spousta lidí odmítá přijmout. Přitom alespoň nějaké základy nám můžou velmi zjednodušit život. Jména tónů a akordů a jejich místa na klaviatuře nebo hmatníku, počítání dob a délky not… Na zkoušce pak budete moci více hrát a méně se hádat, kdo to vlastně hraje blbě. Samozřejmě je potřeba, aby tuto znalost ovládali všichni členové. Pokud začnete v punkové kapele se spolužáky ze základky šermovat s dominantou a subdominantou, spíš nepochodíte.

Pochopení

Pamatujete si ve zpěvníku “Já, písnička” ty akordy, u kterých bylo napsané něco jako sus4 nebo maj7? Vždycky mi byly tak trochu záhadou a pokud jich v jedné písni bylo víc, cítil jsem se v ohrožení. Pak jsem přišel na to, že se vlastně jejich hmaty na kytaře liší třeba jen v jednom prstu a kolikrát jsou i jednodušší (Cmaj7). A ještě k tomu zní nádherně (Cmaj7!!). Tak jsem je – v době, kdy mi už “obyčejné” akordy nedělaly problém – začal implementovat. Po krátké době mi došlo, že právě tyto akordy dělají z obyčejných písní ty neobyčejné. Nicméně pořád jsem nechápal, co vlastně ony značky znamenají. A pak mi to jednou secvaklo. V Cmaj7 nedržím malíčkem tón C, místo něj zní prázdná struna H, tedy velká septima (major 7th) stupnice C. V D2 nedržím malíčkem durovou tercii (F#), nechávám znít prázdnou strunu E, což je sekunda, druhý tón, stupnice D. Najednou mi všechny tyto akordy začaly dávat smysl. A rozhodně to není jediný “AHA” moment v mém hudebním životě.

Pokrok

Jsem člověk, který potřebuje věci chápat, aby je mohl dělat. Moc mě nebaví, když přede mě někdo předloží nějaký úkol, a řekne: “Dělá se to tak a neřeš proč…” Potřebuji pochopit, pak můžu konat. A přesně toto je pro mě asi největší důvod, proč se hudební teorii učit. Nevěřím tomu, že když budu znát všechny “správně postupy”, nebudu schopen napsat něco jako Bowieho Space Oddity, která přesně tyto postupy porušuje. (Upřímně myslím, že za mojí neschopností je ve skutečnosti něco jiného. Možná to, že nejsem David Bowie)

Za svůj život jsem už hrál stovky, možná tisíce písniček. Je pro mě fascinující zjišťovat, jak vlastně fungují, proč ta či ona část působí tak zvláštně a přitom krásně, jak je možné spojovat zdánlivě nespojitelné melodie a proč může být dokonalá píseň jen o dvou akordech.

Druhá strana mince?

Jednou jsem seděl u táboráku s trumpetistou, toho času studujícím na akademii múzických umění. Měl s sebou jeden ze svých “levnějších” nástrojů. Když jsme začali na rozladěné kytary drhnout Stánky, nejprve se chvíli snažil koukat do zpěvníku a pak trumpetu raději zase uklidil do futrálu. Když jsme jej nabádali, že může hrát co chce, raději odmítl. Dodneška to moc nechápu. Ale myslím si, že jeho neochota improvizovat nebyla dána tím, že byl hudebně vzdělán. Někdo improvizaci prostě nemá rád. Na tento jeden případ znám deset dalších, kdy jsou vzdělaní muzikanti (zpravidla houslisté a dechaři) naprosto vynikajícími spoluhráči a improvizátory, na které stačí kývnou a zahrají na místě vymyšlené party, které by vás rozplakaly.

Závěrem

Hudební teorie má svůj důvod existence a svoje místo. Pokud ji chcete znát, držím vám všechny své palce při studiu. Pokud ji nechcete znát, nevadí. Většina momentálních hitu se bez ní také obejde. Je jen jediná věc, na které trvám. Není úvod se svojí neznalostí chvástat. Nemyslím si, že neznalost je něco, na co by člověk měl být hrdý.