Jdi do extrému!
Možná jste jedním z těch kytaristů, kteří s sebou tahají malou elektrárnu, abyste dokázali napájet efekty ve vašem pedalboardu. Všechno zapojíte, pokroutíte poslední čudlíky na modifikovaném Tube Screameru z 80. let a začnete hrát. Během písně zběsile šlapete vlevo vpravo. A ejhle. Posluchač slyší jeden a ten samý zvuk.
A tenhle problém se netýká zdaleka jen kytaristů.
Kytary a řízky
Při nahrávání klientů ve studiu jsem si toho všímal docela často. Měli všemožné efekty, krabičky a já nevím co, ale vždy je chtěli použít jen trošku. Jen trošku phaseru na tu kytaru, jen trochu reverbu na zpěv a delay raději vůbec. Jen trochu zkreslení na basu. Muzikant pak živě v omylu, kdy má pocit, že disponuje arzenálem zvuků, nicméně na albu (a tuplem naživo) jsou rozdíly mezi nimi homeopatické.
Použiju teď své oblíbené kulinářské přirovnání. S výraznými zvuky je to jako s kořením a způsobem přípravy. Kuřecí řízek (tedy el. kytara) bude vždy kuřecí řízek, ale zda jej naložíte a ugrilujete (distrtion), nebo usmažíte v trojobalu (fuzz), nebo osmahnete na nudličky (clean+delay)…
Jenže jsem se setkával s recepty typu: “Tady bude přírodní řízek trochu osolenej, tady ještě trošku pepře a pak zase jen osolenej.” Nebylo by lepší v rámci písně, nebo alespoň v rámci alba vystřídat grilovaný, smažený, pečený a nakonec třeba hozený do ohně? Bohužel často slyším během celého alba jen ten nedosolený vysušený. A ten se rychle přejí.
Strach
Všimli jste si někdy, jak rockové hvězdy vypadají? Lenny Kravitz, Prince, Slash, Stouni nebo Aerosmith. V davu lidí byste je pravděpodobné našli snadno. Oblékají se dost extravagantně. Nebojí se vystoupit z řady, být středem pozornosti. Vlastně je to jejich práce. Jak to souvisí se zvukem? Docela hodně. Někdo kdo se nebojí vystoupit před publikum ve svých devětasedmdesáti v rozhalené košili a třpytkovém saku, se pravděpodobně nebude bát použít naplno i svůj zvukový arzenál. My se ale často bojíme.
Přemýšlím, jak často jsem byl na koncertě a potom se s kamarády bavil o tom, že onen zvuk onoho nástroje oné kapely nestál za nic. Vybavuju si jeden případ opravdu špatných bicích. Ale nespočetněkrát jsme nadšeně adorovali nezvyklé, odvážné a zkrátka kulervoucí zvuky. Takže se toho nebojte! Ohulte ten flanger, nastavte fuzz na 11, nechte si na zpěv nastavit šílený reverb. Buďte sebevědomí. Buďte zajímaví! Jděte do extrému!
Ještě si dovolím pár ukázeček:
The Raconteurs – Salute Your Salution: když pominu bortivý zvuk baskytary, Jackovu mezihru od 1:38 bych si mohl pouštět pořád dokola
Ayron Jones – Take Me Away: mezihra od 1:20 a sólo od 2:40, tam si všimněte také výrazného tremola na doprovodné kytaře
Muse – Madness: opět „nasty“ sólo a brutálně zefektovaný break na bicí, taky použití Misa Digital Kitara místo baskytary
Drowning Pool – Tear Away: C.J. Pierce to s kytarou nezajímavě ani neumí 🙂 a taky na začátku phaser na bicích!!
No a pokud tápete ve skládání písní vůbec, stáhněte si příručku 4 KROKY K TVŮRČÍMU RŮSTU.