Nepřehrávej! Nepřebíjej!
Už v předešlém článku jsem psal o tom, že je dobré si určit, kdo má ve vaší tvorbě hlavní roli a kdo vedlejší. Dnes na to navážu, ale trochu z jiného úhlu.
Zvukaři a producenti to jistě dobře znají. Kapela spustí svůj “votvírák” a už to jede. Bubeník tam solí jeden brejk za druhým, kytaristi do toho řežou co to dá, basák hrne osminky na plandavé Béčko svojí pětistrunné Ibanezky. Do toho souvisle kvílí saxofonista. Uprostřed toho všeho zpěvák kadencí Eminema sype sloku za slokou a refrén za refrénem. To trvá asi tři a půl minuty. Pak nastane rozpačité ticho. Zpěvák říká něco jako “Takže dobrý večer, my sme kapela…”. Jeho přítelkyně tleská a křičí: “Joooo!!”, “Další písnička se menuje Slepica!” ohlašuje frontman další tři minuty muzikantského běsu…
Ale vážně. Jak přemýšlíte nad tím, zda ve vašem hraní trochu ubrat, nebo naopak přidat? Většina kapel asi více méně zvládá změny typu “ubereme všichni a pak vygradujeme na refrén.” To je chvályhodné, dá se jít o kousek dál. Ale jsme ochotni ubrat během celého songu? Třeba jak Ringo Starr ve skvělé Ticket To Ride? Nebo Flea v Don’t Forget Me?
Vzorní kluci
Právě Ringo Starr je dokonalým příkladem “služebníka písně”. Vždy hrál jen to, co bylo třeba, a neměl potřebu se cpát dopředu za každou cenu. Poslechněte si jeho bicí v In My Life. Hi-hat ve slokách zní jen jednou za takt. Naprosto minimalistické. A právě v tom je Ringova síla. Jeho rytmy jsou jednoduché, avšak píseň od písně rozdílné. V “klasickém bum-čvacht bum-bum-čvacht rytmu” se čtvrtkami na hajtku brzy zjistíte, že nemáte moc manévrovacího prostoru. Maximálně přejdete na ride a vyblbnete se v brejcích. Pokud je rytmus od začátku neobvyklý, snáz jej ozvláštníte ještě víc.
Podobně to platí u Flea v Red Hot Chili Peppers. Jsou chvíle, kdy se může “vyblbnout” a pak jsou písně jako zmíněná Don’t Forget Me, kde doslova hraje čtyři baréčka pořád dokola, kterými otevírá prostor kytaře a bicím. Kdo z nás by s takovým partem ve zkušebně spokojil? Úplně to slyším: “Joo, tyjo jako dobrý, ale já si tam do příště něco vymyslím…” Aspoň jednu vyhrávku. Nebo změnu v posledním refrénu? Ne. Pořád to stejné.
Co z toho plyne?
Až budete dávat dohromady další písničku, zkuste se nad tím zamyslet. Máte hotovou zajímavou baskytarovou linku? Nechte ji vyniknout, nepřebírejte ji zběsilou kytarou. Herci na jevišti se také nederou doprostřed a nevykřikují jeden přes druhého, aby získali vaši pozornost. Znají svoje místo a spolupracují. Jak toho dosáhnout v kapele? Poslouchejte se navzájem a snažte se doplňovat, ne přebíjet! Níže přikládám několik dalších skladeb, které podle mě vynikají svojí kompozicí způsobem, jak jednotlivé nástroje spolupracují.
Avishai Cohen – Song of Hope
Tears For Fears – Woman In Chains
David Bowie – Lazarus
John Mayer – New Light
Hlavní je ale mít co hrát a zpívat. Proto jsem pro vás vytvořil příručku 4 KROKY K TVŮRČÍMU RŮSTU.