Perfect is the enemy of...
...done
Je pro mě hrozně zajímavé sledovat, jak různí lidé přistupují k tvůrčímu procesu. Někteří začátečníci to “hrnou”, jsou schopni za krátký čas vymyslet melodii i text písně. No jo, ale ta písnička nebude dokonalá, můžete namítnout. Nebude. Jenže tihle lidé během příštích dní napíšou další písničku. A pak další a další. A pokud má tento kreativní jedinec schopnost sebereflexe, bude ve svém umění rychle růst. Ze své praxe v rozhlase mám stejnou zkušenost. Ve chvíli, kdy jste hnáni uzávěrkami, chtě nechtě musíte pořady dokončit. Někdy víte, že nejsou úplně stoprocentní, ale s čím dál větší praxí tvoříte lepší pořady v kratším čase. Myslím, že toto platí snad ve všech odvětvích – začátečník je pomalý a nedokonalý, expert rychlý a (téměř) dokonalý.
Jenže když dojde na psaní nebo nahrávání písní, jako bychom toto pravidlo zapomněli. Chceme, aby každé naše dílo bylo veledílo. Jsme schopni písničku dvacetkrát přepisovat, vymýšlet nové části, aby to bylo zajímavější, škrtáme a dopisujeme, pak ji necháme pár měsíců uležet, pak se ji zase pokoušíme vylepšit, abychom nakonec ztratili veškerý drive a skladbu zavřeli do šuplíku. A když se nám náhodou podaří píseň dodělat, může se s stát že přece jen nebude tak dobrá, jak si myslíme, protože…
...good
Při skládání se řídím spíš citem, než rozumem. Nejvíce se mi osvědčila zdravá kombinace oněch dvou. Jak to vypadá v praxi? Základ písně, tedy tempo, rytmus, akordy a melodii hledám intuitivně. Zkouším různé cesty, dokud mě jedna z nich nezaujme, zatahá za ucho.
Tento základ pak zůstává neměnný. Pouze na něj „dolepuju“ ostatní elementy. Mám totiž pocit, že čím víc se onu prvotní ideu snažím samu o sobě vylepšovat, tím horší to je. Jak je zpěv jednou vymyšlen, už se zásadně nemění. Kvalita tvorby se totiž neodvíjí od toho, kolik času nad ní strávíme.
...progress
Představuju si, jak to asi vypadá v hokejové kabině po zápase. Borci se poklepávají po…zádech, říkají věci jako „Dneska dobrýý — tak určitě — šli jsme tomu štěstíčku naproti…“. Nebo „Dneska špatný — tak určitě — nedali jsme do toho srdíčko…“ Zkrátka borci si dávají zpětnou vazbu. A to dvakrát do týdne (průměr ligových zápasů v sezóně). Dvakrát do týdne si s trenérem řeknou, jak to příště odehrát líp.
A co my? Konečně vydáme CD a ten, kdo nám to kritizuje, je blbec, protože s tou nahrávkou jsme se crcali rok a půl. To je mi panečku posun. Ano, kritika bolí. Ano, někteří lidé opravdu jsou blbci. Nicméně bez přijetí kritiky se budeme motat pořád na stejném místě.
Dokážeme vůbec přijmout kritiku od svých spoluhráčů? Sám jsem zažíval velmi perné chvíle, kdy jsem si dokonale promýšlel SVOJI VLASTNÍ basovou linku, abych nakonec slyšel “hele hrej tam jen takovýto country bam-bam”. A hle, ono to vlastně výborně funguje. Lekce pokory. Dáváme si na zkouškách a po koncertech prostor, abychom si řekli, co se podle nás povedlo a co ne? Měli bychom.
Pokud trávíme měsíce ba roky snahou o dosažení dokonalého díla, jedna kritická věta nás může srazit na kolena. Byť by nám její přijetí mohlo velmi pomoct pro budoucí projekty. Mějme otevřená srdce, abychom uměli jemně, ale upřímně kritizovat a také pokorně a neublíženecky kritiku přijímat. Pak se možná naše umělecké plahočení promění v poklus, běh, sprint…
Chcete své umělecké plahočení ještě více urychlit? Stáhněte si příručku 4 KROKY K TVŮRČÍMU RŮSTU.